Dubec je stará farní obec a je poprvé zmiňována r. 1357. Tato první písemná zmínka
se váže ke kostelu
a týkala se jmenování nového faráře. Vzhledem k tomu, že již
v tomto roce byl zmiňován kostel, musí být obec mnohem
starší. Ve středověku byla obec spravována několika feudály. Větší část dlouho vlastnili vladykové z Tasnovic
u Hostouně:
Bohuslaw z Tasnovic (Taschlowitz) a jeho syn Bohusch ze Svržna (Swrnaru = Zwirschen), který je roku 1359 zmiňován
v pozemkových knihách.
Dalším vlastníkem pozemků byl Konrád z Kočova (Koczova). V roce 1368 učinil právní nárok na
Konrádovy pozemky Gumpert z Kočova jako čtvrtý z bratrů Radislawa
z Kočova. V registru desátků z roku 1369 byla obec
nazývána osadou s 8 groši a byla zmiňována pod názvem Dubecz. V roce 1379 se už ale v plzeňském bernaregistru uvádí
jako Dupecz. Ještě v roce 1379 a 1412 je zmínka v souvislosti s vlastnictvím pozemků se svrženským panstvím a také
se členy rodiny Kočových. Roku 1424 se už ale píše
o pozemcích, které patřili pánům ze Svržna jako o majetku Racka
z Tupadlu a Nachwalu z pod patronátu Racova. Roku 1543 si bratři Kryštof a Volf Purkrtové z Hořešovic nechávají do zemských
desek obnovených po požáru roku 1541 zapsat svůj majetek: Bernartice, Borek, Dehetná, Pavlíkov a Dubec. Roku 1596 se v matrice
ve Stráži poprvé objevil název obce Dutz. Poté jsou už jen úřední písemné zmínky o osadě Tutz. Majetkové poměry týkající se vsi
byly po celý středověk, ale i v 17.
a 18. stolerí, poměrně složité. Dubec nebyl nikdy sídlem samostatného statku. Z údajů berní ruly, zpracovaných k roku 1654,
vyplývá, že v tomto období patřila část vsi stále ke statku Tasnovice, který vlastnil Otta Jiří z Helversenu. Tasnovické
panství mělo v Dubci
7 poddaných z toho 5 rolníků a 2 chalupníky. Druhá část obce patřila ke statku Vidice,
jehož majitelkou byla Sibyla Maxmiliána Štampachová. Do Vidického statku patřili
3 poddaní z toho 2 rolníci a 1 zahradník.
Někdy mezi roky 1654 a 1717 přešla tasnovická část obce k Bernartickému paství, zatím co druhá zůstala součástí malého statku
Vidice. V roce 1719 prodal Adam Lažanský Bernartický statek Františku Václavovi ze Sintzendorfu na Plané a ten již čtyři roky na
to Václavu Alexiovi Hildebrantovi z Ottenhausenu.
V roce 1732 část Dubce, která patřila pod Bernartické panství prodal Jan Josef Hildebrand z Ottenhausenu Dominiku Markvartovi
z Löwenstein-Warthaimu společně
se Starým Sedlištěm, Racovem a Vítovicemi. Tak byly tyto statky připojeny k Borskému velkostatku.
Roku 1749 zdědila Marie Josefa ze Schirndingu provdaná
Löwensteinová po své matce Eleonoře Anně Kateřině statek Olešná a Vidice
jejíž součástí byla i část Dubce. V Dubci vlastnila panský hostinec a ovčín. Po její smrti (12.1.1788) vydražil
dne 16.11.1788 její
příbuzný Dominik Konstatnin Löwenstein statek Olešná
za 81.510 zlatých. Tak se Dubec snad poprvé, za dobu své existence, ocitl jako celek pod správou jednoho majitele a stal se tak součástí
borsko-bezdružického domínia až do roku 1945.
Krátce po skončení 2. světové války došlo k vysídlení sudetských Němců. Zabírání statků začalo v září 1945 a na podzim 1946 odešli poslední Němci. Z původních obyvatel zde zůstal pouze farář František Hennek se svojí hospodyní v čísle p. 25, rodina Heflova v čísle p. 2 a rodina Vackova v čísle p. 15.
Přišli noví dosídlenci s nadějí na lepší život. Byli to většinou domkaři, kteří se snažili dát sobě i svým dětem víc, než by mohli tam odkud
pocházeli – z vnitrozemí. Tam pracovali na cizím, bydleli v malých staveních většinou společně s rodiči a houfem dětí.
V pohraničí se jim
naskytovala možnost lepší budoucnosti. Mnoho jich přicházelo,
ale ne každý zůstal. Byla to těžká doba, stát jim nabídl majetek, aby jim ho
o pár let později zase vzal. Obec postihlo několik požárů, zničeny byly nejen stodoly, ale i obytné domy. Některé objekty byly zbourány,
některé opraveny, nebo vystavěny znovu.