Charakteristika svatých

Archanděl Michael

- archanděl
Patronem: katolické církve, Němců, vojáků, lékárníků, krejčích, sklářů, malířů, soustružníků, pekařů, kupců, cejchařů, výrobců vah, slévačů olova a cínu, pozlacovačů, bankovních zřízenců a radiomechaniků; umírajících a za dobrou smrt; duší v očistci; hřbitovů a proti blesku a nečasu.
V Itálii na hoře Sant´ Angelo, vysoko nad apulským pobřežím je Michaelova jeskyně. Toto poutní místo patří k nejstarším Michaelovým svatyním. Kostel ve skále byl zřízen ke konci 5. století biskupem Vavřincem ze Siponta poté, co se prý 8. května 495 na tomto místě zjevil archanděl Michael několika pastýřům. Nad jeskyní se tyčí osmiboká zvonice ze 13. století, která převyšuje vesnici. Slavné opatství Mont-Saint-Michel na atlantickém pobřeží v Normandii, ve středověku jedno z nejslavnějších Michaelových poutních míst, vniklo v r. 709 za biskupa Auberta, který ve vizi spatřil Michaela na skále v Atlantiku. Mont-Saint-Michel se podobá kostelu sv. Michaela na Garganu. Je jen málo církevních postav s tolika patronáty jako má archanděl Michael.
Jeho památka se slaví od 5. století 29. září, kdy Lev I. v tento den posvětil v Římě kostel sv. Michaela. Archanděl Michael má mnoho jmen.
V náboženské tradici je nazýván: knížetem andělů, andělem spravedlnosti, hlídačem ráje, ochráncem církve Kristovy nebo knížetem duší. Je označován také jako důvěrník Boží, důvěrník, který předává lidem pokyny Páně.
Úcta a tradice: den sv. Michaela, protože je na konci čtvrtletí, platí za den pranostik. Všude se v tu dobu pořádají michaelské trhy a jarmarky. Slavný je především dürkheimerský michaelský trh, lidově nazývaný salámový trh. Ve Fürthu začíná o víkendu po svatém Michaelu „Michaelské posvícení“, které trvá 11 dní. Michaelův svátek se slaví od r. 1969 společně se svátkem archandělů Gabriela a Rafaela (svátek archandělů).
Znázorňování: Michael je zobrazován většinou v rytířském brnění s přilbou, mečem, kopím a štítem. Nejznámějším znázorněním je jak bojuje s drakem. Od protireformace byl Michael znázorňován často v boji s Luciferem. Michael je náčelníkem andělského vojska. Michael má na vyobrazeních často také váhy.

Sv. Tekla

- prvomučednice
Patronem: umírajících, proti očním nemocem, Tekliných bratrstev, proti nebezpečí ohně a proti moru.
Tekla se podle legendy považuje za prvomučednici – za první mučednici křesťanství. Narodila se v 1. století v Ikoniu v Turecku. Ve skutečnosti však tato křesťanka snad zemřela klidnou smrtí. Podle legendárních podání byla Tekla žákyní sv. Pavla, který ji snad obrátil v jejím rodišti Ikoniu. Krátce na to byla Tekla poprvé odsouzena k smrti. Zázračným způsobem však ji před plameny na hranici zachránil déšť a krupobití. Pak byla Tekla propuštěna a znovu se setkala s Pavlem, s nímž pak šla do Antiochie. Tam ji později obžaloval odmítnutý nápadník a Tekla byla znovu odsouzena k smrti, tentokrát k zápasu se zvířetem. Mladá žena prý během boje skočila do vodního příkopu, aby se sama pokřtila. Zvířata ji nechala na pokoji, načež byla znovu propuštěna na svobodu. Tekla následovala Pavla do Myry a nakonec, po smrti Pavlově, se vrátila do Ikonie, kde prý v klidu zemřela. Tento Teklin životopis vznikl kolem r. 180. Znal jej už Tertulián, který zemřel kolem r 200.
Úcta a tradice: Teklin kult patřil k největším vůbec. Už ve 4. století jsou známá místa uctívání. Nejdůležitější leželo u Seleuky na Tigridu v dnešním Iráku, kde byla Teklina svatyně. Tisíce poutníků proudily kolem r. 500 k tamějšímu poutnímu kostelu, jehož trosky jsou zachovány dodnes. Odtud se Teklin kult rozšířil na Západ i na Východ. Tekliny svatyně byly v Libyi a u Jeruzaléma, ale i v Římě a v Miláně. Hlavním místem Tekliny úcty ve Španělsku byla Tarragona. I v Kolíně a v Bavorsku požívala Tekla už brzy největší úcty. Na ostrově Kypru se pět míst nazývalo Hagia Tekla (Svatá Tekla). Oficiálně se dostala Tekla do berviáře r. 1568. V Německu byl a dosud je zvyk používat Teklin chléb k ochraně a uzdravení lidí i zvířat.
Znázorňování: Tekla byla na Východě a na Západě znázorňována různě. Prvomučednici je vidět ve východním umění většinou polooděnou, přivázanou ke sloupu. V západním umění je znázorňována vetšinou jako pannu s krucifixem, lilií, palmou, lvem, hranicí, medvědy nebo hady. Také různé způsoby mučednictví nacházely svůj obraz v umění. Často byla Tekla zobrazována se svým učitelem Pavlem, jako na deskové malbě na Teklině relikviáři v diecézním muzeu v Tarragoně. Spolu s prorokem Danielem je Teklu vidět na fresce (12. století) v kapitulní síni v Brauweileru.

Sv. Kryštof

- mučedník
Patronem: dopravy a mnoha povolání, která mají něco společného s dopravou, jako jsou řidiči, automobilisté, vozkové, voraři, lodníci, převozníci, námořníci, poutníci; dále pak poutníků, cestujících, atletů, horníků, tesařů, kloboučníků, barvičů, knihvazačů, kopáčů pokladů, obchodníků s ovocem, zahradníků, dětí; horských cest, pevností, proti náhlé smrti, proti moru, proti nákazám, proti nebezpečí ohně a vody, proti suchu, nečasu a kroupám, proti chorobám očí, bolestem zubů a ranám, je pomocníkem v nouzi.
O životě a působení jednoho z nejznámějších a nejpopulárnějších světců, pomocníka v nouzi Kryštofa, nejsou celkem žádné autentické zprávy. Je dosvědčena jeho existence a mučednictví, všechny ostatní podání jsou legendou. Avšak všechny nejistoty o Kryštofově životě nedokázaly v žádné době zabránit tomu, aby se tomuto mučedníku nedostalo zcela zvláštní úcty. Je ochráncem automobilistů, proto si mnozí upevňují do svého auta Kryštofovu plaketu. Kryštof se narodil možná koncem 2. století v Kanaanu a dostal od svých pohanských rodičů jméno Reprobus. Jako dospělý se podobal obru, byl vysoký a silný. Legenda říká, že Reprobus opustil svou vlast a šel hledat nejmocnějšího panovníka světa a sloužit mu. Na své cestě narazil obr na poustevníka, který mu poručil, aby přenášel na svém obrovském těle lidi přes blízkou řeku. Jednou pomáhal Reprobus malému dítěti přes vodu. Avšak uprostřed cesty řekou bylo břímě stále těžší a těžší, Reprobovi hrozilo, že se utopí. Když došel vyčerpán na druhý břeh, řeklo mu dítě:“Ježíš Kristus byl tvým břemenem. Nesl jsi víc než celý svět“. Kristus se tak dal poznat, ponořil pak obra Reproba do vody a pokřtil ho jménem Christophorus, což značí v řečtině „nosič Krista“. Druhé podání vypravuje, že křesťana Kryštofa zatkl v jeho vlasti Lykii (dnes v jižním Turecku) jeho král, přísný pronásledovatel křesťanů a uvrhl ho do žaláře. Aby ho mohl dát mučit, musel král povolat 400 vojáků, protože 200 původně nasazených mužů nesvedlo nic s obrovským zajatcem. Mnozí vojáci pohanské víry se obrátili, když viděli Kryštofův odvážný postoj. Jiní zase přestoupili ke křesťanství, když viděli, jak šípy, vystřelené na Kryštofa, se buď zastavily ve vzduchu nebo se odrazily od těla jejich oběti. Jeden šíp prý probodl králi oko. Po několikadenních mukách padl Kryštof vyčerpán k zemi, avšak zranění nebylo smrtelné. Tu ho dal netrpělivý panovník nakonec stít více vojáky, pravděpodobně kolem roku 250.
Úcta a tradice: velká Kryštofova úcta se šířila asi od 5. století na západě i na východě. Od 16. století je pomocník v nouzi uctíván i v zámoří. Přísloví říká, že když se podíváme ráno na Kryštofův obraz, budeme chráněni až do večera. Dříve se proto malovaly obrazy pomocníka v nouzi nad vchody kostelů nebo na živá prostranství obce.
Znázorňování: Kryštof patří k nejčastěji znázorňovaným světcům Západu. Téměř vždy je pomocník v nouzi znázorňován jako obr, Ježíše – dítě má na rameně, hůl v ruce. Kryštof byl zobrazován také jako mučedník nebo válečník. Světoznámé jsou Kryštofovy fresky od Andrea Mantegny v kostele Poustevníků v Padově, z nichž některé jsou ještě zachovány, např. scéna popravy. Freska (r. 1491) v augšpurském dómě ukazuje pomocníka v nouzi s malým Ježíšem v pláštíku, stejně tak malba od Tiziana (16. stol.) v dóžecím paláci v Benátkách. Na nástěnné malbě v kostele sv. Ondřeje v Kolíně je Kryštofa vidět s poutnickou holí s listy. Rovněž s holí, které vyrážejí listy, ukazuje Kryštofa malba od Sano di Pietro (r. 1444) v kostele sv. Kryštofa v Sieně.

Sv. Roch z Montpellieru

- poutník
Patronem: Benátek, Montpellieru a Parmy, zajatců, nemocných a nemocnic, lékařů, lékárníků, chirurgů, sedláků, obchodníků s uměleckými předměty, zahradníků, kartáčníků, truhlářů, dlaždičů, proti moru, proti nákazám, proti choleře, vzteklině, chorobám nohou a kolenou a proti neštěstí.
Roch sice nepatří ke klasickým 14 pomocníkům v nouzi, ale v mnoha oblastech se k nim počítá, protože byl před staletími jedním z nejoblíbenějších patronů proti moru. Ačkoli bezpečné tradice o životě Rocha chybějí a ačkoli nikdy neměl v církvi úřad, patří dodnes k nejoblíbenějším a velmi ctěným postavám církve. Roch přišel na svět kolem r. 1295 v jihofrancouzském městě Montpellier jako syn zbožných rodičů. Poté, co brzy ztratil otce i matku, rozdal veškeré své jmění mezi chudé města a šel světem jako nemajetný poutník. První cesta vedla Rocha do Říma. Cestou projevil mladý muž svůj dar zázračného uzdravování. Vyléčil znamením kříže mnohé nemocné morem. Také v Římě zachránil tímto způsobem mnoho nemocných od smrti. Na zpáteční cestě do vlasti v Piacenze sám onemocněl morem. O dalších událostech vypravuje zase legenda: Roch velmi zesláblý a blízký smrti, se položil v chatrči před městem, aby zemřel. Tu se mu náhle zjevil anděl a dodával mu odvahy. Pes přinášel smrtelně nemocnému denně čerstvý chléb. Roch se nakonec uzdravil a mohl pokračovat ve své cestě domů. V jeho domovském městě Montpellieru ho však už nikdo nepoznal. Považovali ho za špióna a uvrhli ho do žaláře. Pokorný, jako vždy byl, snášel Roch všecko utrpení, které mu bylo způsobeno a zamlčel svůj pravý původ. Po pětiletém trýznivém vězení vysvobodila křesťana v jeho 32 letech 16. srpna 1327 smrt. Legenda vypravuje, že Rocha poznali teprve na smrtelné posteli podle mateřského znamení.
Úcta a tradice: Rochova úcta došla hlavně v 15 století velkého rozmachu, když se jeho ostatky dostaly do Benátek. Roch získal velkou úctu především na území podél benátských obchodních cest a za uzdravování nemocných při morových epidemiích. V samotných Benátkách vystavěli na jeho počest kostel sv. Rocha, z jehož první stavby lze shlédnout ještě dnes presbytář. Kromě toho jsou v chrámu vidět malby velkých umělců, např. od Tintoretta scéna „Roch v nemocnici“.Ve francouzsko-španělské hraniční oblasti se částečně dodnes dodržuje zvyk dávat na domy písmena VSR: „Vive Saint Roche“ (ať žije svatý Roch). Po Rochově smrti vznikly na mnoha místech Evropy „Rochovy poutě“. Nejslavnější je v Německu na Rochově hoře v Bingenu a pochází z r. 1666. V roce 1754 zde bylo založeno Rochovo bratrstvo, které přispělo k dalšímu rozšíření Rochova kultu. Poté, co Rochova kaple v Bingenu byla zničena v r. 1795 francouzskými vojsky, byl chrám znovu vystavěn po epidemii tyfu v r. 1814. Při posvěcení této kaple byl přítomen i Johann Wolfgang Goethe, který později popsal slavnost ve zprávě „Z cesty k Rýnu, Mohanu a Neckaru v r. 1814 a 1815.“ Další poutě k sv. Rochovi v Německu jsou v Balkhausenu v arcibiskupství kolínském, v Hainhausenu v biskupství mohučském a v Kämmerzellu v arci biskupství fuldském.
Znázorňování: Roch byl často znázorňován se Šebestiánem jako morový světec. Někdy je zobrazován ve věku mladíka, častěji jako poutník s vousem a kloboukem. U sebe mívá hůl, brašnu, láhev, krabici, meč nebo psa. Na mnoha vyobrazeních ukazuje Roch morový vřed na své noze. Uměleckými příklady pro to je dřevoryt od Veita Stose z 15. století v kostele Zvěstování P. Marie ve Florencii, kamenná plastika z r. 1617 v kostele sv. Jiří v Kipfenbergu a dřevoryt od H. Wydyze ze 16. století v augustiánském muzeu ve Freiburgu.

Sv. Šebestián

- mučedník
Patronem: umírajících, železářů, hrnčířů, slévačů cínu, zahradníků, koželuhů, vojáků, válečných invalidů, je ochránce studní, proti moru, proti nemocem dobytka.
Jméno je latinské (Sebastianu), muž ze Sebasta – tak se jmenuje několik měst v Orientě. Základ slova je řecký Sébastos, latinsky Augustu – tedy vznešený, velebný, posvátný, majestátný. To byl také titul (čestné přímení) římského císaře. Římský senát jej poprvé udělil císaři Oktaviánovi 17. ledna r. 27 př. n. l. O životě Šebestiána, který patří k nejuctívanějším světcům, jsou jen nedostatečná podání. Legenda vypravuje, že se narodil v Miláně v 3. století. Byl vojákem ve vojsku císaře Carina. Plánem mladého křesťana bylo pomáhat uprostřed pohanů a pronásledovat těm, kdo věřili v Krista. Po Carinově smrti nastoupil brutální Dioklecián. Když se ve své nenávisti ke křesťanům dozvěděl, že voják Šebestián, kterého si velmi vážil, je věřící křesťan, dal ho přivázat ke kůlu a probodat šípy. Jedna mladá vdova jménem Irena chtěla vzít mučedníkovo tělo a pochovat ho. Ale náhle si všimla, že Šebestián dosud žije. Ujala se ho a pečovala o něj. Když se Šebestián opět uzdravil šel odvážně k Diokleciánovi a hlasitě jej obvinil ze zločinu pronásledování křesťanů. Císař pak dal toho, kterého pokládal za mrtvého, odvést do cirku, římského závodiště, a zmrskat k smrti. To se prý stalo 20. ledna 288. Křesťanka jménem Lucina vytáhla Šebestiánovo tělo ze stoky (Cloaca Maxima) a pohřbila je na Sépiově silnici. (Via Appia) u baziliky sv. apoštolů, která se dnes jmenuje San Sebastiano a náleží k sedmi římským poutním kostelům z rané křesťanské doby. V kamenné rakvi pod oltářem první levé postranní kaple se dnes uchovávají drahocenné ostatky mučedníkovy.
Úcta a tradice: úcta k mučedníku Šebestiánovi jako ochránci proti moru se odvolává na to, že epidemie r. 680 v Římě přestala, když byly ulicemi neseny světcovy ostatky. Protože Šebestián patřil vždy k lidovým svatým, byl také opěvován v lidových písních. Kolem svátku sv. Šebestiána existuje mnoho obyčejů, jako jsou poutě a rozdávání Šebestiánových chlebů, které se posvěcují o památném dni. Proti moru a jiným nemocem se nosil v dřívějších dobách tzv. Šebestiánův šíp. A v každé době prosili především vojáci mučedníka o ochranu pro svůj život.
Znázorňování: na obrazech můžeme vidět Šebestiána jako mladého, často vysloveně krásného muže, nebo též jako vojáka. Je přivázán ke stromu nebo je proboden šípy. Mnohdy ho vidíme také s palmou. V katedrále starokastilského města Palencie je vidět Šebestiána na obraze od El. Greca nahého se šípem v srdci. Spolu s opatem Antonínem ho vidíme na isenheimském oltáři od Grűnewalda v Colmaru. Na skleněném okně v štrasburském dómě se objevuje jako válečník. Dílo mladého Rafaela v galerii v Bergamu ukazuje Šebestiána úplně oblečeného s šípem v pravé ruce.

Sv. Jan

- apoštol, evangelista
Patronem: teologů, úředníků, notářů, sochařů, malířů, písařů, spisovatelů, knihkupců, knihtiskařů, vazačů knih, výrobců papíru, vinařů, řezníků, sedlářů, výrobců zrcadel, rytců, svíčkařů, košíkářů, přátelství, proti otravám, spáleninám, bolestem nohou a padoucnicí, krupobití a za dobrou úrodu.
Apoštol Jan, autor čtvrtého evangelia, zvaný často také „Janem od Latinské brány“, přežil všechny ostatní apoštoly. Je jediným apoštolem, který zemřel přirozenou smrtí, ovšem po opakovaných marných pokusech o usmrcení od císaře Domicina. Pavel nazval jednou Jana spolu s Petrem a Jakubem „sloupy církve“. Jan byl synem Zebedea a Salome. Narodil se v 1. století a pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera. Jeho bratrem byl Jakub Starší, rovněž apoštol Páně. Před svým povoláním za apoštola si vydělával Jan na živobytí jako rybář. Měl tedy totéž povolání jako Šimon Petr a Ondřej. Jan patřil od počátku k učedníkům, kterým Ježíš dával přednost. V evangeliích se říká, že Jan něžně miloval svého Pána a byl jím stejně milován. Také s Petrem pojilo rybáře Jana od Genezaretského jezera hluboké přátelství, které spočívalo snad na jejich podobném původu. Podle církevní tradice přišel Jan kolem r. 69 do Dresu, odkud pak vedl všechny církve, které předtím založil. V roce 95 byl prý zatčen, už ve vysokém věku, od císaře Domicina, krutého pronásledovatele křesťanů. Po strašném mučení nařídil Domicin vhodit Jana do kotle s vřelým olejem. Podle legendy se prý však změnil olej v občerstvující lázeň, z níž vystoupil apoštol posílen. Zpráva o tomto zázraku se rychle rozšířila a Domicin se jí tak zalekl, že Jana propustil a poslal ho do vyhnanství na ostrov Patmos. Zde napsal Jan svou slavnou „Apokalypsu“. Když zemřel Domicin, vyhnanec se zase vrátil do Dresu a tam napsal své evangelium, takzvané „Čtvrté evangelium“. Okolo roku 101 zemřel Jan ve vysokém stáří v dresu. O tom, kde byl pohřben nebo kde zůstaly jeho ostatky, není nic spolehlivého známo. Některé prameny říkají, že byl pohřben na pahorku u Dresu.
Úcta a tradice: asi nejslavnějším obyčejem o svátku sv. Jana je svěcení Janova vína, zvaného také Janova láska. Zvyk se zachoval dodnes především v různých vinařských oblastech. Po požehnání podává kněz věřícím kalich s posvěceným vínem a říká: “napij se lásky sv. Jana ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ I v rodinném kruhu doma se pije „Janova láska“. Tento obyčej má ochránit proti nemocem těla i duše a především uchovat přátelství a mír mezi lidmi. Jan je dodnes vzýván také jako pán nad počasím, především ve Francích (Německo) má den sv. Jana význam v selském kalendáři. Znázorňování: Jan je znázorňován buď jako stařec nebo jako mladý muž. Východní umění dávalo přednost zobrazování ve vysokém věku, západní spíše jako jinocha Jana. Na některých obrazech je apoštola vidět dokonce jako orla, někdy má Jan také orlí hlavu nebo křídla. Často bylo znázorňováno mučednictví v kotli s olejem. Například na oltářní malbě ze 16. století v kapli sv. Víta ve Stuttgartu – Műhlhausenu nebo na slavném dřevorytu od Albrechta Dűrera z let 1497 – 98 k Apokalypse. Také vypovězení na ostrov Patmos bylo často vyjadřováno v umění, především v cyklech s různými scénami z Janova života. Někteří umělci znázorňovali také legendární apoštolovo samopohřbení, např. Cranách Starší na dřevorytu. Jan je také často znázorňován s kalichem, symbolizuje pokus o otravu, kterou ohlašuje Janovi had šlehající z kalicha. Někdy se podobá had bytosti v podobě draka, například na známé malbě od El. Greco ze 16. století v katedrále v Toledu.

Sv. Josef

- snoubenec Matky Boží Marie
Patronem: celé církve, Mexika, Filipín, Kanady, Čech, Bavorska, Rakouska, Peru, Tyrol, Štýrska a Korutan, biskupství Osnabrűck a druhý patron arcibiskupství kolínského, bratrstev a řeholních společenství pojmenovaných po něm, karmelitánů, manželů a křesťanských rodin, dětí, mládeže a sirotků, panenství, dělníků, řemeslníků, tesařů, dřevorubců, truhlářů, kolářů, inženýrů, hrobníků, vychovatelů, cestujících, vyhnanců, ochránce při očních chorobách, při pokušeních, v zoufalých situacích a za dobrou smrt.
Vrcholem úcty k Josefovi, snoubenci Panny Marie a pěstounu Ježíšovu, bylo jeho povýšení na patrona celé církve. Prohlásil jej papež Pius IX. r. 1870. Již r. 1487 byl přijat svátek sv. Josefa do římského breviáře. Roku 1621 povýšil papež Řehoř XV. 19. březen na svátek a papež Klement XI. jej pak předepsal r. 1714 pro celou církev. Po staletích, r. 1955 prohlásil papež Pius XII. 1. květen za svátek „Josefa dělníka“. Na Východě nemá Josef žádný vlastní svátek. Je oslavován společně s Pannou Marií 26. prosince, kdy je svátek Kristových rodičů. Papež Jan XXIII. zařadil Josefa 13. listopadu 1962 mezi kanonické svaté (do mešního kánonu). Toto je životní příběh velmi uctívaného Josefa: Pracoval v Nazaretě jako tesař a zasnoubil se s Pannou Marií. Ještě před svatbou počala Maria zázračným způsobem dítě. Proto se s ní chtěl Josef ve vší tichosti rozejít. Tu se mu zjevil ve spánku anděl a vysvětlil mu zázrak početí. Od toho dne žili spolu Maria a Josef v panenském, tzv. „josefském“ manželství. Když putoval Josef s Marií, která byla ve vysokém stupni těhotenství, do Betléma, kvůli sčítání lidu, nařízenému císařem Augustem, porodila Maria ve chlévě syna. Dali mu jméno Ježíš a na radu anděla uprchl Josef s matkou a dítětem před Herodem do Egypta. Po Herodově smrti se rodina vrátila zpět a usadila se v Nazaretě. Když bylo Ježíšovi dvanáct let, vzal ho Josef s P. Marií na velikonoční pouť do Jeruzaléma. Toto Josefovo vystoupení je v evangeliích poslední. Možná, že brzy nato zemřel. Ale také je možné, že zůstával od té doby s vrozenou skromností v pozadí a že proto už o něm není v pozdějších podáních zmínka.
Úcta a tradice: Josef patří k nejuctívanějším církevním postavám vůbec. Na Východě se ujala jeho úcta mnohem dřív než na Západě. Zde pochází první zmínka v jenom martyrologiu z doby kolem r. 850. Zvláště františkáni a velké osobnosti církve, jako Bernard z Clairvaux, František Saleský, Bernardin Sienský a Terezie z Avily šířili Josefovu úctu. Na ostatky Mariina snoubence si dělají nároky italská města Řím, Loreto, Frascati a Orvieto. Se dnem, zvaným „Josefitag“ se pojí především v alpských zemích, ale i v Itálii, rozmanité zvyky. Nejznámější je snad rozdávání „Josefi-Kűcherl“, máslového pečiva. Proč byla stanovena památka sv. Josefa na 19. březen, není zcela jisté. Důvodem je snad blízkost svátku Zvěstování Panny Marie 25. března nebo skutečnost, že se ve starém Římě slavil 19. března svátek bohyně Minervy, bohyně řemeslníků. Zde by mohla být také paralela s „Josefem dělníkem“.
Znázorňování: Josef bývá většinou zobrazován s dítětem Ježíšem anebo s tesařským nářadím. Jiné formy znázornění, jako je Ježišovo narození ve chlévě, útěk do Egypta, umírající Josef v náručí Marie a Ježíše, vyplývají z Josefovy historie, jak ji podává tradice. V pařížském Louvru visí jeden z nejslavnějších obrazů: „Josef s chlapcem Ježíšem v dílně“ od Georga de la Tour. Neméně zaslouží povšimnutí obraz Bartoloměje Estébana Murilla v madridském Pradu: „Svatá rodina“. Nápadné je zde, že Josef není tentokrát představován jako stařec. Jedno z nejstarších vyobrazení – připisované už třetímu století – je na Severově epitafu v Lateránském muzeu v Římě. Ukazuje Josefa u Ježíšových jesliček, jak vztahuje ochrannou ruku nad dítětem a nad jeho matkou.