Přestavba na barokní kostel

Dne 6. srpna 1757 žádal vikář a děkan z Horšovského Týna společně s bernartickým farářem Adalbertem Hanikou pražské arcibiskupství o možnost zvětšit a přestavět kostel v Dubci. K žádosti byla přiložena i plánovaná dokumentace včetně rozpočtu, kterou vypracoval r. 1757 stavební mistr statku Olešná J. Eysenhuth.

Plán na přestavbu kostela z roku 1757 vypracovaný J.Eysenhuthem (APA, Národní archiv Praha)

Dokumentace se skládá s půdorysu kostela a pohledu na jižní fasádu. Půdorys se skutečně přibližuje dnešnímu stavu kostela. Na nákresu je zakreslena hřbitovní hradba, která byl přístupna ze tří stran. Presbytář je zde nakreslen jako pravoúhlý. Na místě věže stojí sakristie. S věží, která není zakreslena ani na pohledu, se tehdy ještě nepočítalo. Měla ji nahradit dřevěná zvonice vystupující z krovu lodi. Loď nakreslená
na plánu, má tři klenební pole a kůr. Současný kostel má však klenební pole čtyři.
Tuto skutečnost je možné vysvětlit tak, že Eysenhuth spojil třetí a čtvrté klenební pole, pod nímž se nachází kůr, v jedno. V pase mezi druhým a třetím polem je v plánech poznámka, že až sem sahal původní kostel a u kůru poznámka, že tato část kostela byla dostavěna.

Pohled na jižní fasádu kostela z roku 1757

Pohled na jižní fasádu kostela, dokumentace z roku 1757 nakreslená J. Eysenhuthem (APA, Národní archiv Praha)

Zajímavý je také pohled na jižní fasádu kostela. Postrádáme zde opět tu část lodi,
která chybí i na půdorysu. Není zde zakreslena ani sakristie stojící v místech dnešní věže. Kamenná ostění oken i portály dveří, stejně jako úprava fasády, jsou však obdobné se stavem, který můžeme v Dubci spatřit i dnes. Zajímavé je též barevnost fasády. Liseny a šambrány oken jsou růžové, rámce lisenových polí bílé a lisenová pole mají narůžovělou barvu. Na střeše je v řezu zakreslena dřevěná zvonice s cibulovu bání. Ta byla do krovu kostela skutečně vestavěna. Ačkoli jsou plány z dnešního hlediska nedokonalé, jsou historicky velmi cenné. Dokumentace takového stáří se totiž ze žádného dalšího kostela v okolí nedochovala. Uvážíme-li, že jej patrně vytvořil zednický mistr z vesničky Bonětice, je o to překvapivější a cennější. Stejně přínosný
je i položkový rozpočet.

Iniciátorkou přestavby byla majitelka statku Olešná a patronka kostela Marie Josefa Schirntingarová , provdaná Löwensteinová. Finančními prostředky, které Marie Josefa soustředila se podíleli i další šlechtici. Jednalo se např. o rytíře Širtingára na Malesicích
a Františka Antonína Perglára.

S přestavbou se započalo nejspíše hned v roce 1757. Asi čtvrt roku po schválení,
na přelomu let 1757 – 1758, byla skácena část dříví na krov lodi. Nejprve byla rozšířena loď a zřejmě až na počátku 60. let 18. století dochází k rozšíření presbytáře.

Analytický plán kostela, řez v úrovni cca 150 cm nad zemí. Zrněně vyznačeny dochované konstrukce kostela z poloviny 13. století, tečkovaně vyznačeno nedochované zdivo této fáze kostela, šrafovaně zdiva barokní. (kresba Z. Procházka 2008)

Východní zeď presbytáře a západní zeď lodi starého kostela byly zcela zbořeny
a nahrazeny novými stavebními konstrukcemi. Presbytář byl rozšířen o 3 m, loď prodloužena o 7 m. Krov na presbytáři byl vztyčen až po roce 1763, kdy byly skáceny trámy na jeho výstavbu. S věží kostela se u prvního projektu z roku 1757 ještě nepočítalo, byla nahrazena dřevěnou zvonicí vystupující z krovu lodi. Došlo však
ke změně v projektu a v roce 1769 byla vybudována i věž. Byly v ní umístěny dva zvony. Větší z nich nesl letopočet 1680. Kostel včetně věže byl pokryt šindelem. Snad někdy na počátku 19. století byla z půdy kostela odstraněna konstrukce zvonice.
Další stavební vývoj kostela spočíval už jen v opravách barokní stavby, která se zachovala dodnes.